Druhý den po probuzení, po vydatné snídani, po čaji uvařeném na přenosném ohřívači a hromadě pečiva, k nám přišla majitelka kempu a přesto, že jsme jí řekli, že jsme včera večer po 10 hodině nedělali hluk (dělali, ale zkusili říct, že nedělali - neprošlo to) :-D , nám oznámila, že máme do 10 hodiny opustit kemp. Tak jsme tedy začali balit a minutu před 10 hodinou jsme opustili kemp.
První zastávku jsme udělali v bludišti nedaleko Margaret River. Nevím, kolik už stálo vstupné, ale úplně trochu to nebylo. Nevěděli jsme, co nás čeká. Zda zaplatíme raketu a bludiště budeme mít projité za 2 minuty a pojedeme zase dále nebo jako co? To, co následovalo bylo opravdu neskutečné. Vlezli jsme do bludiště a snažili se každý jít jiným směrem, stále v domnění, že bude opravdu lehké najít střed s altánkem a pak se jen vymotat ven. Bloumali jsme uličkami, chodili, tam a zpět, nalézali slepé uličky a stále ne a ne najít střed. Po 10 minutách jsem se rozhodla, že sama na to nemám. Chytla jsem se Pavla a Zdeňka a bloumali jsme spolu. Po dalších 10 minutách a skoro bez naděje jsme našli střed. Ano, celých 20 minut nám trvalo najít střed. A ano, opravdu nešlo bludiště nějak ošulit, jako třeba podlézt mezi tújemi, všude byl natažený ostnatý drát, takže člověku nezbylo opravdu nic než chodit a zkoušet. Ondra s Martinem našli střed tak za 10 minut, potkali se 2 uličky před středem a východ už hledali společně. Když jsem s kluky našla střed a vítězoslavně si oddychla, netušila jsem, že vymotat se z bludiště bude další nadlidský výkon. Opravdu by člověk až ztratil nervy. Když po padesáté páté narazíte na slepou uličku a pokaždé skončíte na tom samém rozcestí, máte chuť si sednout na zem a rezignovat. To, ale bohužel nešlo, ještě mnoho míst jsme chtěli ten den stihnout :-D. Po 20 minutách jsem zavolala Ondrovi s Martinem, jen tak orientačně, jak na tom jsou a co dělají. A ti se rozhodli, že nám půjdou naproti a ukáží směr. Pavel při představě, že nás budou vysvobozovat, vzal nohy na ramena a dalších 20 minut jsme ho neviděli. Kluci byli tak důmyslní, že si dělali značky do písku, takže cesta ven byla rázem o 99% snazší. No a pak jsme čekali tak 15 minut na Pavla, který nakonec vylezl únikovým východem. Nevadí, hlavně, že jsme všichni dorazili v pořádku.
A Maze´n Margaret River - bludiště
Po vymotání z bludiště jsme se vydali hledat další kemp. Rozhodli jsme se pro kemp, který se nacházel na neasfaltové cestě a uprostřed lesa. Kemp byl tak maskovaný, že jsme ho jednou úplně přejeli a až na cestě zpět ho našli. Kemp měl jen suchý záchod, vyhrazená kempovací místa s ohništěm a hromadu dřeva na zátop. Kemp se platí tak, že si vezmete připravenou obálku, vyplníte na ní všechny údaje, jako jméno, počet lidí, kempovací místo a kolik nocí nocujete. Podle toho pak dáte do obálky peníze a tu hodíte do připravené kovové schránky. Vybalili jsme stany, dali si rychlý oběd ve formě tuňáka z konzervy s pečivem a vydali se na cestu směr rejnoci.
První zastávku jsme udělali v bludišti nedaleko Margaret River. Nevím, kolik už stálo vstupné, ale úplně trochu to nebylo. Nevěděli jsme, co nás čeká. Zda zaplatíme raketu a bludiště budeme mít projité za 2 minuty a pojedeme zase dále nebo jako co? To, co následovalo bylo opravdu neskutečné. Vlezli jsme do bludiště a snažili se každý jít jiným směrem, stále v domnění, že bude opravdu lehké najít střed s altánkem a pak se jen vymotat ven. Bloumali jsme uličkami, chodili, tam a zpět, nalézali slepé uličky a stále ne a ne najít střed. Po 10 minutách jsem se rozhodla, že sama na to nemám. Chytla jsem se Pavla a Zdeňka a bloumali jsme spolu. Po dalších 10 minutách a skoro bez naděje jsme našli střed. Ano, celých 20 minut nám trvalo najít střed. A ano, opravdu nešlo bludiště nějak ošulit, jako třeba podlézt mezi tújemi, všude byl natažený ostnatý drát, takže člověku nezbylo opravdu nic než chodit a zkoušet. Ondra s Martinem našli střed tak za 10 minut, potkali se 2 uličky před středem a východ už hledali společně. Když jsem s kluky našla střed a vítězoslavně si oddychla, netušila jsem, že vymotat se z bludiště bude další nadlidský výkon. Opravdu by člověk až ztratil nervy. Když po padesáté páté narazíte na slepou uličku a pokaždé skončíte na tom samém rozcestí, máte chuť si sednout na zem a rezignovat. To, ale bohužel nešlo, ještě mnoho míst jsme chtěli ten den stihnout :-D. Po 20 minutách jsem zavolala Ondrovi s Martinem, jen tak orientačně, jak na tom jsou a co dělají. A ti se rozhodli, že nám půjdou naproti a ukáží směr. Pavel při představě, že nás budou vysvobozovat, vzal nohy na ramena a dalších 20 minut jsme ho neviděli. Kluci byli tak důmyslní, že si dělali značky do písku, takže cesta ven byla rázem o 99% snazší. No a pak jsme čekali tak 15 minut na Pavla, který nakonec vylezl únikovým východem. Nevadí, hlavně, že jsme všichni dorazili v pořádku.
A Maze´n Margaret River - bludiště
 |
| Za námi bludiště se stříškou altánku |
 |
| Mapička bludiště |
Kemp Boranup
 |
| Podmínky |
 |
| Pohled na naše sousedy a náš stolek s ohništěm |
 |
| Už s nafouklou matrací připravenou na spaní |
Když jsem dávala dohromady itinerář, nevěděla jsem přesně na jakém místě najdeme rejnoky. Vydali jsme se tedy na Hamelin Bay a měli štěstí. Najednou jsme se ocitli na parkovišti u pláže, nechali si botky v autě a šupky dupky do písku.
Po pár krocích jsme překonali horizont a před námi se rozprostřel nádherný záliv.
Dali jsme si procházku po pláži, vzali to směrem ke skalám a za hloučkem lidí a až u nich jsme zjistili, proč se tam tak srotí. Samozřejmě tam byli rejnoci, které ti lidé krmili. Samozřejmě Martin neodolal a na jednoho rejnoka sáhl. Prý má hrozně tvrdou a slizkou kůži. Nečekaně :-D
Nad pláží se tyčila vyhlídka, na které jsme samozřejmě nesměli chybět a tak bosky se tam vydali. Pohled byl na nás opravdu úžasný, chodili jsme jak posraný a k tomu dělali divný zvuky.
Postupem času se počasí kazilo více a více. Po Hamelin Bay nás čekal ještě maják na Cape Leeuwin, kousek od Augusty a to už jsme museli vytáhnout pláštěnky. Tento maják byl otevřel v roce 1895 a měří 39 metrů. Na maják jsme chtěli jít na prohlídku, ale jelikož pršelo a měli jsme málo času do zavírací doby, dostali jsme rodinné vstupné za 21$, místo toho abychom každý zaplatili cca 14$.
Po pár krocích jsme překonali horizont a před námi se rozprostřel nádherný záliv.
Dali jsme si procházku po pláži, vzali to směrem ke skalám a za hloučkem lidí a až u nich jsme zjistili, proč se tam tak srotí. Samozřejmě tam byli rejnoci, které ti lidé krmili. Samozřejmě Martin neodolal a na jednoho rejnoka sáhl. Prý má hrozně tvrdou a slizkou kůži. Nečekaně :-D
 |
| Martin a rejnok |
 |
| Ondra, Martin a rejnok |
 |
| Ondra a Martin na skvělé kamenité cestě |
 |
| Na chvilku nás zachránila dřevěná podlaha |
 |
| Pohled na druhou stranu zátoky |
 |
| Pohled z vyhlídky na Cape Leeuwin lighthouse |
Na tomto místě se také slívá indický oceán s jižním oceánem. Za klidu je prý vidět i míšení rozdílných barev oceánů, ale za našeho rozbouřeného oceánu to opravdu nehrozilo. Aspoň jsme viděli 2 delfíny, kteří dováděli ve vlnách.
Po návštěvě majáku, jsme jeli ještě nakoupit maso na gril a poté do kempu. Pršet přestalo okolo 10 hodiny večerní a samozřejmě až potom, co kluci konečně, cca po dvou úmorných hodinách rozdělali oheň.
